povídka - Od Popíku k Metalu

12. srpna 2008 v 6:44 | Prezident Komáčo alias Lirael |  Literatura-Moje!
Povedlo se mi k mé vlastní radosti napsat jednu povídku. Je hlavně o tom, jak se teď mám a..... no prostě, dala jsem jí název ,,Od popíku k metalu" A něak tak to je i se mnou, a myslím, že se mi slohově celkem povedla, a doufám, že bude i zajímavá. Má něco takovýho zvláštního, co vás nutí číst dál.. teda alespoň pro mě. Možná, že vám se líbit nebude, no, co nadělám, skusit to musím. Něaké prvky jsou samozřejmě totálně vymyšlené, a v žádném případě se neudály, ale aby to bylo zajímavější, napnula jsem i fantasii, tak se mě pak neptejte, jestli kouřím, nebo jestli jsem chtěla někdy skusit drogy, a odpověď by byla ,,jasně že NE!" ( jsem totiž úúúúúpná slušňačka v tomhle směru )
Tady jí máte :

Po dlouhé době vytahuju knížky, které jsem tak dlouho neotevřela. Konkrétně tu jednu, kterou jsem tolik milovala. Listovat si pár stránkami, které měla, dokola si pročítat dialogy, které jsem si tolik zamilovala a prsty si osahávat každičkou kresbu u nich.
Do rádia vkládám poškrábané cédéčko a pouštím svou oblíbenou písničku z něj.
Knížka stále leží na stole. Neotevřená. Neposkrvněna. Neponičená. Jako nová. Chovala jsem se k ní, jako by byla celý můj život.
Poslouchám jeho srdceryvný hlas. Miluju ho. Stejně, jako knížku, ležící předemnou. Pomalu ji otevírám. Zlehka. Jen opatrně nahlížím, zda-li nejsou rožky pokrčené.
Pár úvodních stránek s dlouhým textem. Jak já ho ráda četla. Stále dokola. Některé úryvky jsem si zapisovala do starého deníku, který mám stále někde schovaný.
Po dlouhé době si znovu prohlížím první kresbu. Tehdy jsem ji zkoumala dlouho. Tuším něco přes hodinu. Hledala jsem všechny detaily, souvislosti, ale i přes to všechno jsem nepochopila, zavřela ji a vrátila zpět.
I přes nutkání nahlédnout dál, jsem na ni koukala skrz sklo, které mě od ní dělilo. Ale i nadále jsem ji nechala zavřenou, téměř nedotčenou.
A teď prostupuju skrz stránky zpět, do doby, kdy jsem ji tolik milovala, do časů, které jsou nenávratně pryč, do časů, kdy jsem milovala svůj život, svůj způsob života, všechno v něm. A cítím potřebu zapálit si cigaretu. Vlastně tehdy, když jsem si poprvé zapálila, bylo to kvůli němu. On přeci taky kouřil. Musela jsem to zkusit. Chvilkami mě popadaly v parku, plném kuřáků, anarchistů, punkerů, ale především feťáků, chutě, zkusit i doposud nepoznané. Drogy. Nepochybně to musely být krásné pocity, když člověk najížděl do stavu, ze kterého se nechtěl dostat pryč. Často jsem si představovala chvilky, kdy mi jehla zajíždí hluboko pod kůži a látka do mně prostupuje skrz ni. Potom jakýsi otřes, nic nevnímám, všechno je mi fuk, jsem šťastná. Ale tyhle sny mě přešly v okamžiku, kdy mi přestala postačovat tahle knížka, tahle hudba, ale i tenhle život.

Pamatuju si ten den moc dobře. Malinkatá kostřička s vlasama až po ramena, přistupuje ke mně a tichounkým hláskem špitne něco, co zní jako ,,Ahojky". Mírně pozvednu koutky úst a kývnu na pozdrav. Jeho oči mne sledují. Znervózňuje mě to.
Při pohledu na něho a zase zpět na sebe zjišťuju, proč tak kouká. Pravděpodobně to bude nesouladnost naších stylů. Patrně neodpovídám jeho očekáváním a představám, ale holt nemůžu za to, že tu stojím v roztrhaných džínách, zeleným svetru, na nohách kecky a v ruce doutnající cigaretu. Líbí se mi to. A naopak se mi nelíbí jeho černý ohoz. Ale co, vždyť se neznáme. Ať je, jaký chce.
Zjišťuju, že poslouchá metal. Ten já nikdy poslouchat nebudu. Ustavičný řev, nesmyslné bušení do bubnů, prostě randál. Ne. Mám jasno. Metal nikdy nebudu mít ráda. Nebudu mít ráda ani jeho, ačkoliv není tak hrozný, jako ti ostatní metalisti. Nenosí ty těžké boty, které působí spíše jako boty do hor, a nemá na rukou ani náramky s ostnami. Dokonce nevidím na jeho tváři žádné stopy po černých linkách, nedejbože po černé rtěnce. Ujde.

Zjišťuju, že mi srdceryvný hlas mého dosavadního oblíbeného zpěváka přestává postačovat. Zatím se držím. Ale cítím potřebu, opravdu velikou potřebu, mít něco víc. Poslouchat něco, co mě bude víc naplňovat. A to právě objevuju. Skupina, která se mi už kvůli jejich vokálistovi hodně zamlouvá. Vůbec poprvé si pouštím písničku Spring nicht (orchesta), která mi příjde hodně ostrá.

Po nějaké době nacházím další písničky, které jsou hodně podobné té počáteční, kterou teď mimochodem hrozně miluju. Ta kapela je úžasná. Kupuju si jejich první CDčko. Zkouším reakci okolí. Není to nic moc, ale dá se to vydržet.

Přišla jsem na to, že existují i daleko tvrdší kapely, než ty mé oblíbené. Je jich zatím asi pět, ale postupem času přibydou další. Přemýšlím o tom, že se v blízké době vydám na nějaký koncert, abych si rozšířila své obzory. Jako první se mi koncem prázdnin naskytuje festival. Oslava narozenin mého oblíbence. Ideální příležitost na poznávání.A dokonce tam budou mí miláčci. Těším se.

Festival byl fájn. Jsem okouzlena, jak hudbou, tak těmi lidmi a posluchači, kteří se festivalu účastnili. Dokonce jsem tam potkala toho kluka z parku. Asi jsem se zamilovala. Došlo mi, že vypadá podobně jako Bill.

***

Pokojem duní bassy a kytarová sóla. Sedím na židli, jako přibitá a usrkávám ze sklenice ledovou tříšť. Nervózně si cucám prst a vzpomínám. Na to, jakou jsem byla a taky na to, jak jsem žila. Jsem jiná. A těší mě to.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama