Dvě jakés takés balady..

2. května 2008 v 15:40 | Prezident Komáčo |  Literatura-Moje!
Jojo... Tak to na mě zase jednou přišla tvořivá nálada, a říkám si ,,Hele, Lirael, dneska máš chuť něco napsat." Netrvalo tdy dlouho, a má oblíbená anime tužka se mi skvěla v ruce, a protože jsem ten den dostala pětku, a mé myšlenky nebyly zrovna nejlepší, vznikla z toho dvojička balad.

Morena
Muž i děti klidně spí.
Spí, a sny si sní.
Jen paní máma brzy vstala, ven na dvorek ona se však, vyjít
obávala.
V předsíni váhavě postává, ke dveřím ucho přikládá.
,,Divné zvuky z podedveří, mně se více zpronevěří.
Venku černočerná tma, není zvykem brzy z jara!", kohouti mlčí ve stodole.
Nechce se jí jíti na pole, které jinovatka zamrazila. ,,I já hloupá!
Dveře od dvora jsem zavřít zapomněla!", paní máma bědovala.
Kabátec a šálu přeci si jen nasadila.
Nikoli šálu, nýbrž teplý šál. Chladný vítr venku vál.
A tlusté sněhu peřiny zakryly jarní maliny.
,,Co to! Venku zima vládne, počasí je chladné!
Už jaro má býti a zahrádka se probouzeti!", paní máma zkoprněle na zahradě stála.
Vtom se totiž zlá babice za plotem ukázala.
Její háv byl černošedý a obličej smrtelně bledý.
Hospodyně zalekla se, jak spatřila stařenu.
,,I ty hloupý člověku, nevynesli jste morenu!", zazněl její krutý hlas.
Na zahradu sesypal se, ještě větší mráz.
To už muž ve dveřích stál, a děti v domku opodál. ,,Hej, ty hej!", křikl muž.
,,Od našich dveřích jdi pryč už!"Babice se zasmála a prošla brankou blíž.
Děti zatím zadním vchodem do neznáma letí.
Něco nesou ale sebou. Není to jen pouhé smetí.
Babice však neotálí, na zahrádku už se valí.
Kudy projede, tam je led.V domku bude brzy....Hned!
Děti upalují k řece. V dáli už ji vidí přece.
,,Stůj!", křikne paní máma na stařenu.
,,Stůj a vrať se, odkuds přišla, tady jsi nezvaný host!"
Babice se otočila.
,,Teď toho mám akorát dost!"
Zatím děti u řeky s panákem zastavují.Do vody se hodit ho akorát přichystají.
Zlá stařena Morena se k paní mámě sune.
Natakuje kostnaté ruce.
Paní mámě čím dál více rychle bije srdce.
Děti dole u řeky poslání naplnily. Zlou figuru Moreny do vody zahodily.
Ta s výkřikem posledním změnila se v šedošedý dým.
Tohle nebyl pouhý rým, nýbrž příběh skutečnosti -
jak neblazí můžou být ti nezvaní hosti.

Pištec
V mlze ukrývá se nový den.
Je nepropustná a neprůhlená jako zvláštní sen.
Drží se jen chvíli nebo celý den?
Neví....nic se neví.
V tom rozřízne ji zvuk zpěvný.
Šťastná trylkující píseň opakujíc se jak báseň.
Avšak libé tóny zvukutého, skrývají cosi nekalého.
Nyní vystupuje z mlhy člověk v černém hávu oděný.
Jeho tvář se ukrývá pod kloboukem koženým.
V rukou drží píšťaličku, fouká do ní z plných plic.
Odloží ji od úst.
Zvolá - ,,Pojďte děti, hola, hola! Krásný z mlhy vynoří se den!
Pojďte děti se mnou ven!"
Znovu začal píseň hrát a i děti jaly se z domků vybíhat.
I malý Toník dvířka otvírá a na dvorek už se prodírá.
,,Stůj Toníku, nechoď dál!", křikne otec na syna.
Černý pán se pousmál a zadul ze všech sil. Toník branku prorazil.
,,Stůj Toníku, vrať se zpátky!", křikla matka ze zahrádky.
Toník chvíli zaváhal a pak se jal však kráčet dál.
Rodiče už za ním běží, uhánějí ze všech sil.
Toník se k nim otočil.
Smutný výraz v jeho očích prozradil, že ho polapil,
že nemůže jít zpátky domovskými vrátky.
Zvuk píšťaly ho kráčet nutí, naboso a bez obutí.
Rodiče však běží dál, sledují houf dětí, jak kdesi v mlze mizí.
A zvuk píšťal odumírá.
Slunce znovu vychází.
Obloha se rozprostírá, mlha se znovu vypaří.
Rodiče však stále stojí, do prázdna se dívají.
Beznaděj jim srší z očí, poraženě couvají.
Pištěc děti odvedl, oni už syna nemají.

Líbilo nebo nudilo? Pište a hodnoťte, těším se!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama